Jako rodiče se musíme umět vypořádat se strachem našich ratolestí. Jenže jak přistupovat k tak citlivému tématu, abychom nenadělali více škody než užitku? Tímto tématem se zabývá Jana Marešová ve své knížce Nebojme se bát. Co všechno obnáší napsat takovou publikaci? A kde jako máma a táta nejčastěji chybujeme?

Kdo je Jana Marešová?

Jana Marešová (1975) vystudovala Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně, Fakultu multimediálních studií, obor Marketingové komunikace.
Řadu let pracovala v reklamních a PR agenturách. Působila také ve Státním fondu rozvoje bydlení, na pozici ředitelky sekce marketingu a tiskové mluvčí. Poté vedla projektovou sekci Ústavu výpočetní techniky na Rektorátu Univerzity Karlovy. V průběhu pracovní dráhy vždy pracovala s textem, především na odborné a stylistické úrovni.
Po mnoha letech praxe, v leckdy rigidním a pevně stanoveném systému, i s přibývajícími lety a odrůstajícími dětmi, přišla k poznání nutnosti životní změny a vystoupila z „komfortní zóny“.
Na této cestě začala potkávat lidi se zcela jiným náhledem na svět, a tak se dostala ke koním. Absolvovala roční kurs Aktivity s využitím koní při České hiporehabilitační společnosti a vydala se na cestu poznávání sebe sama, prostřednictvím těchto autentických a ušlechtilých zvířat. Právě díky „novému životu“ zjistila, jaké strachy v sobě člověk má, jak je kolem sebe a hlavně dětem předává. Proto se rozhodla sestavit Nebojácnou knížku o strachu.
Sociální kontakt si však zachovává při spolupráci s VŠE a dalšími subjekty, na dílčích projektech a tvorbě textů pro různé, nejen internetové projekty.
Má dvě děti, a zatím, dva koně.

Co dalo vzniknout této knížce? Kdo nebo co vás k napsání inspirovalo?

Úplně na počátku to byla myslím kamarádka terapeutka, Petra Kuželová, která mne pořád poňoukala, ať píšu, ať napíšu knížku.

Strachy dětí i mé vlastní kolem mne chodily celkem často, v různých vlnách a intenzitě.

Zlomovým však byl tzv. super úplněk dva roky před tím. V půli prázdnin, resp. 10. srpna 2014 jsme s dětmi z rodiny dělali rituál, jak se zbavit toho, co nechceme. Protože podle všech informací, které provázely tento neobyčejný vesmírný jev, bylo možné se v tomto okamžiku zbavit všeho, co v životě nechceme. Byla to taková legrace a společně strávený čas, něco jako jiná noční bojovka. Děti psaly na kůry ze suchých stromů to, co už nechtějí. Potom se kůry měly odnést do vody a poslat po vodě pryč. Když děti dopsaly svá přání, běželi jsme potemnělou zahradou k potoku, dokončit potřebný a osvobozující úkon.

Později jsme si společně sedli u ohně a povídali, co si kdo vlastně přál. V dětských očích plápolal odraz plamínků od táboráku a také naděje, že se jejich přání splní. Úplně mne překvapilo, že všechny děti psaly o různých strašácích, kterých se bojí, a kterých se doufaly díky tomuto činu zbavit. Strach ze školy, strach o zdraví rodičů, strach ze změn, strach ze tmy… Nejvíc mě inspirovaly moje děti – synovy děsivé „lítací“ sny a dceřina tréma. Potom řada strachů dětí z rodiny a okolí. Těm všem vlastně za inspiraci moc děkuji. Že byli ochotní se mnou o svých strašidlech mluvit a také si první kapitoly přečíst.

 

Jak dlouho trvalo napsat Nebojme se bát?

Vlastní psaní trvalo téměř rok. Po těch úplňkových prázdninách jsem začala hledat a studovat atributy dětských strachů a žebříček největších strachů, sestavených na základě psychologických analýz a dlouhodobých výzkumů. Když jsem si promítla, co děti při úplňku psaly, dalo mi to důležitou spojnici – řadu strachů v dětech vypěstujeme my, rodiče. Věděla jsem o jakých „nejobvyklejších“ strašácích chci psát. Věděla jsem, že chci, aby knížka zároveň nebyla strašidelná, ale veselá a pozitivní, aby se děti i rodiče na své strachy mohli podívat s úsměvem a nadhledem. Většina strachů je totiž opravdu v naší hlavě. A jak se tam vlastně dostanou? To je právě podstatou knížky Nebojme se bát.

Jana Marešová s knížkou Nebojme se bát

Co všechno obnáší napsat knížku na tak citlivé téma? Spolupracovala jste při její tvorbě s odborníky?

Jsou to hlavně hodiny rešerší na téma děti a strach, v mnoha obměnách. Strávila jsem několik týdnů konzultací a porovnávání s mnoha odborníky na psychologii, dětské právo a dalšími, zda to není jen můj úhel pohledu. Lidé, na které jsem se obrátila, potvrdili, jak z pozice odbornosti, tak rodičovských zkušeností, že mé předpoklady jsou na místě. A tak začal běh na klávesnicové trati k jedinému cíli: Přinést inspiraci dětem a hlavně rodičům, jak se vypořádat s různými strachy, kde se vlastně berou a proč. Učitelka mé dcery mi doporučila paní psycholožku, která vede poradnu pro děti ve škole. Tak jsem se seznámila s Blankou Antošovou Kejíkovou, která posléze celou knížku přečetla a návody, které v každé kapitole jsou, odborně korigovala. Když jsem texty dopsala, oslovila jsem se synopsí asi 20 nakladatelství. Reagovala tři z nich. Tedy s pozitivním ohlasem. Vybrala jsem Práh, byli prvními, kdo záměr nazval: „křehkým tématem“. A to rozhodlo.

 

Co následovalo potom?

Začala dlouhá řada schůzek a konzultací. Nad úpravou textů, doplněním říkadel, pojetím ilustrací. Jazykové redakce se ujala Anna Novotná, která sama pro děti píše. Jazyková úprava je hlavně sestavení a rozložení textů do odpovídajících odstavců – přímé řeči, tak aby rytmus příběhů čtenář mohl prožít. Ilustrace vytvořila Michaela Kukovičová. Tím, že jde o knížku pro děti i rodiče, bylo potřeba najít vhodnou kombinaci, jak k ilustracím přistoupit. Knížka je koncipovaná tak, aby ji rodiče předčítali dětem a ty se při tom mohly dívat na ilustrace. Myslím, že koláže byly nakonec dobrou volbou. I když to byly právě ilustrace, které vydání knížky ohrozily 🙂 Protože jsem chtěla plnobarevné, které by opravdu zaujaly i motivovaly. Což je velice nákladné, takže aby knížka vyšla, musela jsem zajistit peníze právě na ilustrace.

 

Strach je opravdu každodenní téma, rozhodně jsem nechtěla děti ještě více strašit, rozhodla jsem se proto, že celou knížku pojmu jako novodobé bajky. Strach je vždy ztvárněn určitou nadpřirozenou podobou, která představuje to ustrašené JÁ v nás. Nikde jinde se totiž strach nebere. U každého strachu je také uveden návod na rychlou „první pomoc“, když se strach projeví. Tyto rady kontrolovala paní psycholožka Blanka Antošová Kejíková, která se dlouhodobě zabývá dětskou psychologií. A aby byla knížka opravdu nadějí, je trochu rýmovaná, trochu veselá, docela napínavá a má plno zaklínadel, kterými se dá strach radostněji zvládnout.

 

Knížka je v prodeji od září 2018. Jaké jsou zatím na ní ohlasy?

Z ohlasů mám opravdu radost, jsou pro mě barometrem toho, že vše, co stvoření knížky provázelo, stálo za to. Vím, že jedna paní učitelka ji používá prakticky v dramatickém kroužku, kde si příběhy děti nastudují a zahrají, čímž téma strachu otevírá pro praktickou zkušenost a lepší pochopení. Od kamarádek a známých mám informace, že ji s dětmi čtou, prohlížejí obrázky. Dokonce jedna holčička si ji čte každý večer a přesně podle návodů a říkanek se snaží vypořádat se svou trémou ve škole. Podle informací, které mám, bylo zatím prodáno 500 výtisků. Jsem ráda, že tolika lidem a hlavně dětem může být knížka inspirací. Je také mezi 20 doporučenými knížkami pro děti Komisí pro dětskou knihu SČKN a Českou sekcí IBBY.

Čerstvou informací je nominace ve Výroční ceně Zlatá stuha 2019.

 

Máte nějakou nejoblíbenější kapitolu? Z jakého důvodu?

Ano, je to Olivčina Arachnice. Strach z pavouků je jedním z mých vlastních strachů. Takže jsem při jejím psaní prošla takovou auto terapií. Postupovala jsem podle doporučených odborných návodů, nejdříve se na ně jen dívat. Musela jsem jít ale o krok zpátky a nejprve jsem o nich jen četla, bez obrázků. Jejich latinská jména v českém překladu zněla cekem poeticky. Proto jsem se rozhodla, že když z toho divného, hranatého a opravdu rychlého tvora udělám pavoučí holčičku, zvládnu to. Postupně jsem přidávala právě i prohlížení obrázků. Už nebyli tak děsiví. Hodně jsem v tomto strachu pokročila, a když dneska potkám pavouka, není to zběsilý úprk a křik, chvíli ho pozoruju a nechám ho jít. A dokonce! Nepřemýšlím, kam tak asi mohl jít. To považuju opravdu za úspěch.

Ukázka z knihy Nebojme se bát

O čem se vám naopak psalo nejhůře?

Vlastně to byla dvě témata. Etelčin Nejistotník, je o strachu dítěte ze situace v rodině, kde je nějaké napětí, neví, co se děje, co to znamená a jak to dopadne. To bylo pro mne složité uchopit, jak takový příběh pojmout, jak jej vypodobnit, aby měl to správné vyústění.

A téma smrti. To je těžké samo o sobě. Jeníkova Smrtonoška mi trvala nejdéle, protože otevřela řadu vlastních zkušeností se smrtí. Když umřel můj táta, celé jsem to znovu prožila. A v tom je vlastně podstata celé knížky, znát své strachy a dovolit si je prožít, procítit. Jen tak se mohou uzdravit, nebo se zmenšit či zmizet. Pan doktor Prokop Remeš, ke kterému chodím na přednášky, říká: „Člověk má jediný a zásadní strach, strach ze smrti“. Většinou se tento strach snažíme potlačit nebo si ho nepřipouštět. Ale je to pochopitelné. Důležité je, být otevřený i věcem, které v životě nechceme.

 

Jaké jsou pocity autora, když dopíše knížku?

V první fázi to byla úleva. Byla jsem spokojená, že se mi podařilo pokrýt hlavní strachy, které se u mě nebo v mém okolí objevovaly. Těšila jsem se, že to může všem kolem pomoci. Potom jsem si řekla: „Hm, a co teď?“. Pomohl mi letitý kamarád grafik Láďa, řekl mi: „No a co, Rowlingová s prvním Potterem oslovila 50 nakladatelství a ani jedno se neozvalo“.  A tak jsem sebrala odvahu a začala ta praktická část.

 

Máte pro rodiče nějaké doporučení, jak by měli s touto knihou pracovat?

Knížku i příběhy jsem psala tak, aby to byla inspirace pro společně strávený čas mezi rodiči a dětmi. Rodiče jsou vlastně onou primární cílovou skupinou. Chtěla jsem, aby si sami uvědomili, jak se v mnoha situacích cítí a chovají. Protože řadu strachů opravdu přenášíme na děti my dospělí. Z vlastní zkušenosti i ohlasů doporučuju, aby si tedy knížku prohlíželi a četli dospělí spolu s dětmi. Aby je tím pádem vedla k tomu o strachu mluvit. Knížka by měla sloužit jako návod nebo ukázka, jaké strachy mohou děti mít a jak se jim dá s nimi pomoci. Je potřeba, aby si i dospělí uvědomili, že jak se v nějaké situaci chovají, jak reagují, třeba na pavouka nebo svou trému, tak dávají příklad svým dětem, které se v dané situaci budou chovat podobně. A když se bojí máma pavouka, je pravděpodobné, že se ho bude bát i dítě. Vždyť jsme to právě my rodiče, ke kterým děti vzhlížejí, které napodobují.

A zaklínadla, která provází příběhy, doporučuji si opsat nebo namalovat a dát třeba na lednici či do pokojíčku na nástěnku.

 

Jakou největší chybu podle vás dělají dospělí v přístupu k dětskému strachu?

Navážu na předchozí odpověď – my rodiče jsme pro děti příkladem. Proto je důležité s dětmi mluvit, čeho se bojí, proč, kde se ten strach vzal. Pomoct jim a společně najít cestu, jak se strachem pracovat, než přeroste do úzkostí nebo klinických příznaků. Myslím, že takovou hlavní chybou je strach dítěte bagatelizovat, dělat, že neexistuje. Asi všichni známe věty typu: “Čeho se prosím tě bojíš, vždyť tam nic není“. A druhý protipól je potom taková přehnaná starost, kdy naopak strachy z něčeho, co dítě vůbec nemělo, vlastně vypěstujeme: „Dávej pozor, ať se ti nestane to a ono…“ a do třetice – dobře mířené hrozby: „Jestli se ti něco stane, tak si mě nepřej…“. To všechno pracuje s myslí dětí, tím se pomalu v hlavě usazují informace, které mohou děti po čase znejistět, že si přestanou věřit. Vždyť pokud mu nevěří vlastní rodiče, nemůže si přece věřit samo.

 

A když to vezmeme z druhé strany, co je podle vás stěžejní při výchově dětí ve vztahu k jejich strachu?

Vzájemná komunikace a důvěra. Může to znít už jako floskule. Ale je to skutečně tak. My dospělí a rodiče jsme ti, kteří mají jít příkladem. Proto je nutné s dětmi mluvit, když víme, že se něco děje v rodině, nezastírat a nepopírat situaci. Tím můžeme předejít mnohé nejistotě. Nevystavíme děti domněnkám, které rády přecházejí v ty nejhorší scénáře. Nezapomeňme, že dětská fantazie nezná mezí. Ptát se a uvádět příklady.

Děti mají někdy ostych přiznat, že se něčeho bojí. Aby nás nezklamaly, aby se necítily hloupě. Uvést vlastní zkušenost, příběh, jak se třeba táta cítil, když přišel o práci. Jak se maminka bála, když byla malá ve tmě. To pomáhá i nám velkým. Protože o sobě můžeme mluvit vlastně nezúčastněně – s odstupem.

A co považuju za nejdůležitější – nebát se dětem přiznat, že nevím. Že prostě jsou situace, ve kterých neznám odpověď, nevím, co dělat. Prostě se nebát udělat chybu. Nenechat je v tom samotné.

 

Strach je přirozenou součástí života. Kdy je však potřeba zpozornět?

Z informací a poznání, které jsem při tvorbě knížky získala, jsem pochopila, že je skutečně nutné s dětmi mluvit. Opakuju se stále dokola, ale je to skutečně tak. Určitě bych doporučila pozorovat, jak se dítě cítí, jak se v určitých situacích projevuje. Zda to provází i nějaké fyzické indikátory. Když se například začne bát ve škole, začne mít náhlé bolesti břicha, hlavy. Reaguje na zmínky o škole (nebo jakémkoliv tématu, kterého se bojí) zamlkle nebo podrážděně. Je dobré zkusit promluvit i s rodiči kamarádů a spolužáků, děti si mezi sebou řeknou více. Zajít za učitelkou, školní psycholožkou. Zkusit předejít situaci, kterou už dítě nezvládne a může se dostat do zdravotních potíží. Každopádně čím dříve, tím lépe. Dokud jsou děti ochotné s námi mluvit. Zvlášť, když si děti mohou „hledat“ návody na internetu. Především jakékoliv projevy nepodceňovat. Využít toho, dokud své děti známe nejlépe (tedy asi do puberty) 🙂

 

Existuje nějaký typ strachu, který rodiče nejčastěji přenášejí na děti?

To je určitě otázka na psychology a psychoterapeuty. Pravda, provázela mně ale po celou dobu psaní i zpracování. Takže odpovím, jak jsem to navnímala a jak se to snažím ve svém životě řešit. Takovým jednotným a dá se říci zastřešujícím strachem je nejistota. Ta se dá promítnout a projevuje se v mnoho oblastech života. Dává nám totiž prostor k vlastním scénářům a je nějak lidsky přirozené, že se kloní k těm hrůzostrašným. Z toho plyne i to, jak se projevuje. Ale dobrá zpráva je, že když ji vyslovíme, pojmenujeme, hned se zmenší.

Potom jsou to typické strachy, o vlastní zdraví, kdy se přehnaně pozorujeme. Strach ze zvířat, nejen z pavouků. To jsou typy strachů, kde naše reakce děti převezmou a zakoření si, že toho se přece musí bát také.

A strach ze smrti. O tom se moc nemluví. Je to něco člověčensky neznámého, neuchopitelného. Nevíme, kdy se to stane. Co bude dál. Jestli něco bude… A strach z neznámého je vlastně převlečená nejistota.

 

Jaká největší fáma koluje společností o dětském strachu?

Nevím, zda je to fáma, ale myslím, že je to právě bagatelizace, že dětské strachy podceňujeme nebo přehlížíme, až popíráme: Z toho vyroste. To přejde. Nepřeháněj, co by ses bál.

A to, že dospělí nejsou mnohdy ochotní přiznat si, že jsou původci strachů. Že si vlastní strachy nechtějí přiznat. Vždyť se to nesluší. Nemůžu projevit skutečné pocity. Společnost má očekávání a já nemůžu selhat. Musím jít příkladem – kruh se uzavřel.

 

Co byste knížce popřála do dalších dní?

Když bude inspirací, jak strávit čas se svými dětmi. Jak přijít na to, odkud se strach bere, jak s ním pracovat, budu opravdu šťastná. Strach je nadčasové téma, nepodléhá žádným trendům. Věřím, že může být takovým návodem. Opravdu knížce a nám všem přeji, ať se nebojíme postavit se vlastnímu strachu, pěkně si ho pozvat a vyříkat si to s ním.