I když vám život uštědří ránu v podobě nemocného dítěte, nezbývá vám nic jiného než se po krátké paralýze sebrat a postavit se zase na nohy. Každý rodič se s touto situací vypořádává po svém. Někdo dokonce založí divadlo, kde v hlavních rolích vystupují herci s Downovým syndromem (zkráceně DS).

 

Kdo je Jitka Vrbková?

Vystudovala matematické gymnázium tř. Kpt. Jaroše v Brně, posléze studovala činoherní režii na DAMU v Praze a divadelní dramaturgii na JAMU v Brně. Na JAMU učila v Ateliéru Divadlo a výchova a v současné době dokončuje doktorské studium na téma „Divadlo actor-specific: Downův syndrom jako divadelní stylizace.“

Založila Divadlo Aldente, které se posledních pět let věnuje tvorbě s herci s Downovým syndromem.

Má tři děti, prostřední z nich má Downův syndrom.

 

Rodina Vrbkových (archiv J. Vrbkové)

Co se honí hlavou rodičům ve chvíli, kdy se dozvědí, že jejich dítě bude mít Downův syndrom?

Já jsem si připadala jako vystřelená do jiného vesmíru. Je to takový šok, že se každá buňka ve vašem těle brání tuto informaci přijmout. Vlastně tomu moc nevěříte. Někteří rodiče mají pocit, že je konec života. Já měla naopak pocit, že je začátek zcela nového života, začátek nějaké dobrodružné výpravy. Že mi někdo koupil letenku na Mars, na nic se mne neptal a odlétám teď hned.

 

Jak se Vám a celé rodině změnil svět po narození Klárky?

Měla jsem pocit, že musím přehodnotit důležitost věcí v životě. Najednou mi nepřipadalo důležité hádat se doma kvůli pohozené ponožce nebo teflonovému hrnci v myčce. Jako absolutně zásadní pro rozvoj dítěte s DS považuji vyrovnané rodiče a fungující rodinu. A o to se teď snažím asi víc než dříve.

 

Co byste řekla, že je nejtěžší na životě s dítkem s DS?

Řekla bych, že ta velká zodpovědnost. Výchova ovlivňuje každé dítě, ale to s DS čtyřnásob. Musíte mu vydobýt prostor, ve kterém se bude cítit bezpečně a bude moci rozvinout a ukázat své přednosti a schopnosti. Začíná to fungující rodinou – když se vám dramaticky pokazí vztahy v rodině, pro dítě s DS to může mít fatální následky. A pak to pokračuje hledáním školy, práce, bydlení, … Je to také celoživotní boj s předsudky.

 

Co naopak Vám dal život s tímto handicapem?

Každodenně mohu sledovat svoji dceru, jak se umí radovat z přítomného okamžiku a jakou cítí obrovskou bezpodmínečnou lásku k lidem okolo sebe. Ona se raduje jen z toho, že JSME SPOLU. Neustále mi připomíná, co jsou skutečné lidské hodnoty. Neměnila bych naši Klárku za nějakou Klárku bez DS…

Jitka s dcerou Klárkou (archiv J. Vrbkové)

Kam jste se díky této životní situaci posunula? Vnímáte nějaký osobnostní posun?

Klárka mi dává prostor na osobnostní rozvoj neustále, ale nejsem si jista, do jaké míry ho využívám:-). Prý se rodiče těchto dětí naučí trpělivosti, naučí se zklidnit svůj život. Já nejsem ani trpělivá ani klidná… V každém případě se můj život změnil radikálně – Klárka ovlivnila jednak to, CO dělám a jednak to, JAK to dělám. Snažím se dělat jen věci, které mne naplňují a dávají mi smysl. Mám o dost méně času a musím ho maximálně využívat.

 

O kolik náročnější jé péče o dítko s DS oproti dětem bez tohoto handicapu?

O dost. Dítě s DS potřebuje zpravidla do vysokého věku téměř nepřetržitý dohled a potřebuje pomáhat s hledáním smysluplné zábavy. Ve druhé řadě je pak to vzdělávání – pokud chcete, aby v dospělosti žilo vaše dítě s DS maximálně samostatný život, musíte počítat s tím, že budete jezdit po terapiích, budete dítěti vyrábět pomůcky, budete se s ním doma učit, budete denně cvičit logopedii a naučíte ho, aby v tom samo pokračovalo i v dospělosti. A pak je tu ještě ta zdravotní stránka – tam je to sice individuální, ale dítě s DS obecně by mělo být sledováno na rehabilitaci, neurologii, kardiologii, očním, ORL, endokrinologii,…

 

Klárka je prostřední dítko, má ještě mladšího brášku. Jak jste prožívala následující těhotenství? Nebála jste se?

Samozřejmě, že jsem se bála, a moc. I když to nebylo příliš racionální, protože DS u Klárky nemělo žádnou objektivní příčinu. Prostě to byla náhoda. Obdivuji všechny rodiče, kteří mají více než jedno dítě s handicapem. Já bych to asi nezvládla, a tak se Vojta narodil zdravý.

 

Jaký největší mýtus podle Vás koluje veřejností o DS?

Vybrat jen jeden? No to bude těžké! Nejhorší mýtus je asi ten, že jsou nevzdělavatelní a nevychovatelní. Přitom je drtivá většina z nich schopna naučit se číst a psát, s malou asistencí se o sebe postarat a pracovat. Pak jsou také jakoby „dobré mýty“, např. že jsou to usměvavá sluníčka. Každý člověk s DS je individuální osobností stejně jako my. Usměvavé sluníčko má také právo se zdravě naštvat.

Klárka a její bráškové (archiv J. Vrbkové)

Jaký je Váš postoj ke společnému vzdělávání dětí s handicapem a bez něj?

Obecně ten princip může posloužit oběma stranám, podtrhuji OBĚMA! Kdyby se u nás inkluze dělala a dělala dobře, možná dnes nemáme tolik nenávisti ve společnosti a volební preference by byly zcela jiné.

 

Navštěvuje/bude navštěvovat Klárka běžné školní zařízení?

Klárka chodí do běžné státní mateřské školky s asistentkou. Má ráda kolektiv, snaží se do všeho zapojovat. Učí se hlavně pozorováním, ostatní děti ji táhnou nahoru. Z toho důvodu by pro ni speciální škola v této fázi nebyla vhodná.

 

Na jaké úrovni je podle Vás  inkluzivní vzdělávání v ČR?

Inkluze u nás je jako institut manželství. Můžeme říct, že je to blbost, protože to ve většině případů končí krachem. Pro tvrdost lidských srdcí to nejde! To je můj názor. Peníze jsou, možnosti pomoci, rady, školení také. Školy je ale nevyužívají, nechtějí. Vymlouváme se, že pedagogové nemají vzdělání. A pak vidíme školu, kde všechno skvěle funguje, a přitom ti učitelé začínali také od nuly. Jasně, není to jednoduché. Manželství také není jednoduché. A také by o něm nikdo neřekl, že je to sociální experiment. I když dnes už možná ano.

 

Jste zakladatelkou Divadla ALDENTE. Můžete popsat jeho činnost?

Posledních pět let děláme divadlo s herci a autory s DS. Po vzoru zahraničních profesionálních divadel tohoto typu se snažíme o postupnou profesionalizaci, a to jak po umělecké, tak po provozní stránce. Je to samozřejmě běh na dlouhou trať. Začínali jsme s dětmi – tedy většina našich herců zatím není ani dospělá – to je skvělé, protože máme opravdu šanci si je postupně herecky vzdělávat. Jejich herecká připravenost jde ruku v ruce s vývojem jejich osobnosti a s jejich dospíváním.

 

Co Vás vedlo k jeho založení?

Divadlo Aldente vzniklo před deseti lety jako nezávislé umělecké uskupení studentů vysokých škol. Tehdy nemělo s DS nic společného – chtěli jsme dělat divadlo jinak, chtěli jsme výzvy. Hráli jsme v různých nedivadelních prostorech, vybírali jsme nehratelné texty – třeba jsme zdramatizovali modlitbu Růžence. A v tom pokračujeme, že děláme divadlo, které se musí objevovat, které vás nikdo nenaučil na umělecké škole. Dříve jsme dělali tzv. site-specific, teď říkáme, že děláme actor-specific. Naše divadlo je nyní postaveno na osobnostech herců, kteří jsou specifičtí.

 

Jaké jsou ohlasy veřejnosti na tento projekt?

Lidé se většinou diví, co všechno herci s DS dokážou. Diváci často mluví o odzbrojující spontaneitě herců a jejich neutuchající energii. Málokdo nám ale věří, že bychom jednou dokázali zahrát i pravidelný text (tím se myslí nějaké existující drama, kde herci musejí říkat dané repliky). Ale my to jednou dokážeme! Skvělá jsou také představení pro školy, učitelé se často bojí reakcí dětí v pubertálním věku, ale zbytečně. Naopak, ti nemají žádné předsudky, anebo jsou ochotni se jich velice rychle zbavit, když vidí představení.

 

Herci Divadla ALDENTE (archiv J. Vrbkové)

Říkáte o sobě, že divadlo neděláte, protože chcete, ale protože nemůžete jinak. Jak je to myšleno?

Je to asi můj způsob zpracovávání reality. Divadlo je pro mne spíš poslání než povolání. Nazkoušet čtyři inscenace se zadaným titulem a se zadaným týmem – to není pro mne. Každý divadelní projekt má pro mne větší hloubku. Je to můj způsob sebevyjádření.

 

Co všechno práce okolo divadla obnáší? Kolik času Vám divadlo zabere?

Bohužel ta tvůrčí práce je jistě menšinová. Momentálně se mi podařilo získat pro JAMU v Brně grant Technické agentury ČR, který nám umožňuje tři roky systematicky pracovat s herci s DS, inspirovat se v zahraničí a reflektovat naši tvorbu. Současně máme projekty, které vznikly ještě před tímto grantem a pro jejich reprízování musíme hledat finanční prostředky. Nemáme vlastní prostory, nemáme úplně stálý tým a každý z týmu má ještě jiné zaměstnání. Je to hodně organizačně náročné.

 

Čeho byste ve své práci chtěla dosáhnout?

Chtěla bych, abychom se stali profesionálním divadlem, které má své prostory, alespoň základní finanční jistoty a hlavně – na které chodí lidé za uměleckým zážitkem, nikoli z nějakých jiných důvodů. A pokud mohu být trochu patetická – na každém představení si přeji, aby vzniklo pouto mezi diváky a jevištěm, aby vznikl nějaký ten společný zážitek, který překračuje běžné zkušenosti.

 

Kolotoč povinností kolem rodiny a divadla se z Vašeho vyprávění zdá pěkně náročný. Kde a jak čerpáte energii pro fungování?

Snažím se vydobýt nějaký čas jen sama pro sebe. Pak se taky snažím najít čas pro sebe a manžela dohromady. Pokud se mi toto nedaří, jde potom tzv. „do kytek“ i všechno ostatní.

 

Co považujete za svůj největší úspěch?

Tak pokud čekáte nějaká profesní ocenění, tak vás asi zklamu. Za svůj největší úspěch považuji, že jsem se vdala a nerozvedla. A na druhém místě, že jsem si udělala řidičák. Protože to byla pro mne opravdu výzva!

 

Jaký je váš recept na tzv. work-life balance?

Jo, tak ten bych potřebovala! Žádný nemám! Jenom vím, že základem je dobře se vyspat. A neztrácet čas – ani internetem, ani negativními emocemi a řešením vztahů. A všechno porušuji…

Z představení Divadla ALDENTE (archiv. J. Vrbkové)

Bez čeho byste se v životě neobešla?

Obecně bez lásky, konkrétně bez rodiny, bez přátel a bez smysluplné práce. (No, a taky možná bez čokolády).

 

Co je pro vás při výchově dětí nejdůležitější?

Bezpodmínečná láska v kombinaci s jasnými pravidly.

 

Říká se, že děti nám do života vstupují proto, aby nás něco naučily. Co Vás každé Vaše dítě naučilo?

Nejstarší Honzík mne naučil, že rozhodně nebude nějakým obrazem mých tužeb, bude jaký je, a bude dělat to, co chce. Paradoxně Klárka, u které jsem to vůbec neočekávala, mi má skrytá přání plní mnohem více: je to taková naše malá tanečnice a herečka, jakou jsem si vždy přála. Nejmladší Vojtíšek je zcela odzbrojující ve své schopnosti tlumočit mi moje výchovné rady, které sama nerespektuji. Např.: „Maminko, na tatínka se nekřičí, to jsi popletla!“