předchozím článku jsme se s Věrou Švach bavili na téma mateřství. Jaké to je být pracující mámou, která řídí vlastní projekt, a ještě ke všemu z ciziny?

 

Ještě před prvním těhotenstvím jste vedla úspěšnou eventovou agenturu. Asi se od Vás víceméně očekávalo, že po porodu hned naskočíte zpět do jedoucího vlaku, že?

Jako podnikatelka a přímá majitelka mé agentury jsem měla do určité míry svobodu s pracovní dobou, což se po narození Isabellky velmi hodilo. Nicméně pro mě práce nikdy neskončila. Kolegyně chodily na schůzky k nám nebo mně hlídaly malou, když jsem šla na schůzku já. Mně to tak bavilo a přišlo mě to v pořádku. Určitě je to těžší pro mámy, které nastoupí na klasickou mateřskou a jejich práci převezme někdo jiný. Zase mají více svobody a volna s dítětem, které já jsem nikdy neměla. Ale neměnila bych. Mně se ta rovnováha mezi miminkem a prací líbila. I když jsem bývala často velmi unavená.

 

A jak se na tuto skutečnost dívalo Vaše okolí? Podporovalo Vás?

Manžel mě podporoval. Rodina spíš tlačila k tomu být klasicky na mateřské, ale současně chápala, že když podnikáte a něco je vaše, jen tak jednoduché to nebude.

Teď, když se na to dívám zpětně (Isabelle má pět a půl a Elliot 4 roky), jsem velmi ráda, že jsem tu práci nevzdala. Nejenom že mám díky tomu stále funkční úspěšnou agenturu – i když ji nevedu a obraty jsou v trochu jiných dimenzích – a raduji se z krásných akcí, skvělých holek v týmu a energie tvorby firmy a částečným podílem na zisku, který mně velmi pomohl v prvních letech mého druhého projektu, již mého osobního, mé tvorby a mé cesty duše – Happier by Vera. Také mi pomohla má vytrvalost, návyk místo televize zasednout k počítači, na dětském hřišti vytahovat z batohu papíry s nápady a úkoly k udělání a udržení kontaktu s lidmi mimo mateřství, se kterými se bavím o práci a projektech, a ne o plenkách, pečení a stěžování si na manžely.

Ta práce při dětech někdy bolí. Někdy litujeme. Někdy pochybujeme. Někdy zoufáme, usínáme nad počítačem, sedíme na schůzce s nasákající se kojící vložkou v podprsence a modlíme se, aby to nebylo vidět na šatech, při pracovních telefonátech prosíme dítka na kolenou, aby byly zticha a při sledování webináře vaříme večeři. Ale z mé vlastní a osobní zkušenosti to stojí za to! Měla jsem možnost vyzkoušet si být pouze mámou (tehdy v Šanghaji) a měla jsem na to podmínky. Ale bylo mně smutno. Něco mně obrovsky chybělo. A tak jsem si za tím šla. A našla jsem si mně a dětem vyhovující formu, flexibilní tvořivou práci a cítím se tak dobře po soukromé i pracovní stránce.

Rodina a práce je jako soukolí, které je potřeba promazávat, aby do sebe jednotlivé zuby zapadaly. Jak o toto soukolí pečujete Vy, tedy jaký je Váš recept na takzvaný work-life balance?

Víte, já snad ani ve work-life balance už nevěřím. Já se cítím tak jednotným a celostním člověkem, že nedokážu oddělit moji pracovní roli a roli matky. Ale také jsem změnila styl práce, abych se mohla takto dobře cítit. Vykročila jsem do neznámých vod, abych našla mně vyhovující formu a nemusela převlékat kabáty manažerka – matka. Podle mě je to JEDNO(ta). Stát se maminkou je obrovská transformace a mně nevyhovovalo oblékat ty dva různé kabáty. Pracuji online, tvořím kurzy a videa, jezdím na semináře a přednášky, využívám auto marketingu, propaguji přes sociální média a svou práci jsem prolnula do osobního života. Vyhovuje to takto také fungování naší rodiny, kde jsem tou hlavní energií a spojitelem, často efektním manažerem, hlavně já. A při životě v zahraničí vidím obzvláště důležité být tu pro děti, pro naše česko-kanadské hodnoty, ale také se o sebe starat, dělat práci, co mě baví a nevyčerpává a být tvůrcem. Ne obětí. To je můj vlastní recept na dlouhodobě úspěšnou, naplněnou a spokojenou „pracující mámu“.

 

Jeden americký výzkum poukázal na to, že z dětí pracujících matek vyrostou zodpovědnější osobnosti. Jaký největší benefit pro Vaše děti má podle Vás to, že jste pracující máma?

Vidím to už teď! Děti chápou, že nejsou vždy na prvním místě, nebo že někdy musí počkat, protože maminka má telefonát nebo musí odeslat email. Děti pomáhají, protože jim od malička říkám, že když si pomůžeme, stihne maminka rychleji práci a pak budeme mít společnou zábavu.

Starší dcerku už zapojuji do tvorby videí, umí už natáčet nebo jsou aktéry mých kurzů. Ukazuji jim různé formy práce, nejenom že se „chodí“ do práce do kanceláře, jako chodí jejich taťka. Ukazuji jim tvorbu, kreativitu, přirozené propojení práce s osobním životem. Třeba se jednou nebudou muset hrabat po kariérním žebříčku jako já s mužem.

Děti jsou také často jenom s tatínkem, někdy i celé víkendy, když jedu za prací z Berlína do Prahy a vidím tam vždy hezké spojení, úplně jinou energii, než když tam jsem já. Manžel si to užívá, i když mu to dá řádně zabrat! Haha. To je taky dobře. Děti i muž pak více ocení, co všechno dělám já.

Někdy také slyším děti jak si hrají „na práci“: „Já teď jdu na akci do Prahy, jo?…“ „Počkej, já ještě něco vyřídím, víš? Já mám práci!“

Starší Isabellka se také ráda ptá, co dělám a nechává si vyprávět, na čem právě pracuji. Jak pomáhám druhým ke štěstí nebo jaké akce dělá má firma v Praze. Už ji pomalu začnu brát s sebou. Moc ji to zajímá a zdá se být na svou mámu pyšná.

 

Poměrně málo se ve společnosti pracujících maminek mluví o negativních pocitech. Spoustě z nich rezonuje hlavou myšlenka, jestli náhodou nejsou špatné matky, když si dovolily při mateřské pracovat. Musela jste se také vypořádávat s něčím podobným?

To, že jsme špatné matky, když pracujeme při dětech, nám stejně do hlavy dala jen naše společnost. Procestovala jsem kus světa a opravdu musím přiznat, že tato pověra „dobrá máme je jen ta, která je s dětmi tři roky doma a nic jiného při tom nedělá“ je u nás v Čechách naprostý unikát. My u nás se také často řídíme tím, co nám radí jiní, záleží nám na tom, co si o nás jiní myslí, a drtí nás, když nám naši blízcí řeknou necitlivá slova o naší výchově, chůvě či práci.

Já pomáhám maminkám naučit se znovu naslouchat své intuici. Svému srdci. Co to nám říká? Jak to opravdu cítíme my uvnitř a jak to chceme mít? A tím se řídit. To je jediné, na čem záleží. Někdy je potřeba udělat kompromisy – s mužem, s dětmi, s prací – ale když se to dělá s láskou, úctou, pochopením a bez vypjatých emocí, může to velmi dobře dopadnout.

Dobré je také udělat „technologický detox“. Přestat číst a vnímat, jak to mají jiní, co píšou v těch a oněch diskusích či časopisech, přerušit kontakty s vysavači energie a zlými našeptávači. Více si posedět sama se sebou, se svým mužem a dětmi, jen tak být a plynout a naslouchat sobě samé, své cestě, vizi mé nejbližší rodiny a hlasům radosti a štěstí uvnitř.

 

A neměla jste potřebu dětem nějak vynahrazovat čas, který jste strávila prací a ony s chůvou?

S chůvou jsem začínala od čtvrtého měsíce dcerky na 2 odpoledne v týdnu od 13 do 16 hod. Toho času jsem opravdu nelitovala. Od roka obě děti chodily do jesliček. Ale dávala jsem je tam ráno, jak jsme se v klidu vybatolili a odpoledne je brala, jak jsem potřebovala. Těšila jsem se na pracovní aktivity a pak jsem se těšila na děti. Také jsem se těšila na občasné večery jen s mužem, když nám přišla pohlídat chůva. Tak to máme doteď.

Děti jsou zvyklé na lidi, je pro ně v pořádku, že mamka odchází – sebevědomě, láskyplně, bez výčitek, které předává nevědomky dětem – ví, že se mamka vrátí a bude radostná a bude tam pro ně. Také mají děti dobrou imunitu – jsou naprosto minimálně nemocné – jsou otevřené, chápavé vůči jiným kulturám, sní všechno a jsou velmi flexibilní – těch hlídačů a školek už po světě pár vystřídaly!

Vidím ale jako důležité, aby s tím byla v pohodě maminka. Aby opravdu od dětí odcházela v pohodě a bez pochyb. A také aby děti hlídali i jiní lidi od raného věku. Na to si děti přirozeně zvyknou. Od pradávna jsme žili v komunitě. Je až výplod dnešní nové doby (a obzvláště té české) ta extrémní fixace pouze na maminku, zavřenou doma mezi čtyřmi stěnami.

Také díky lepšímu finančnímu zázemí, díky mému extra příjmu jsme si vybírali kvalitní soukromé jesličky a školky. S dobrým jídlem, angličtinou, rodinným přístupem. Jsem za to vděčná.

Já nelituji. Ničeho. Bylo mně vždy dobře s dětmi i bez dětí. A jim podle všeho vždy také…

 

V našem okolí je dost maminek, které váhají, zda při mateřské začít pracovat nebo ne. Měla byste pro ně nějakou radu, která by jim ulehčila rozhodování a případně pomohla zahnat mračna obav?

Snad jen můj osobní příběh jim může být inspirací. Že to u nás dobře fungovalo. I když to někdy bylo náročné, byla jsem často unavená, hledala uprostřed Šanghaje novou práci, která mně bude více při mateřství vyhovovat.

Také, jak jsem již psala výše – rozhodujme se srdíčkem a naší intuicí! Ne podle rad jiných či podle „odborných“ časopisů a Facebooků. Vytvářejme si varianty a způsoby, které budou vyhovovat nám! Stejně tak jako není jedna jediná zaručená cesta ke štěstí, není ani jedna zaručeně jistá cesta, jak skloubit mateřství a práci.

A ještě mám zprávu pro maminky, které se musí vrátit do práce, třeba dříve, než by chtěly, převážně kvůli financím. Často do práce, kam už nechtějí a která je nebaví. Velmi často se s takovými maminkami setkávám. Pomáhám jim měnit náš postoj k té situaci. Je v pořádku chodit do práce pro peníze. Přijímám to a uvolňuji se v tom. Teď to tak prostě je, projdu si tím s klidem a pokorou a po večerech, ve volných chvílích, s dětmi, budu rozvíjet mé jiné talenty, koníčky, vzdělávat se po večerech v online kurzech a pracovat na tom, abych práci mohla časem změnit nebo začít podnikat. Je to náročné, dá to zabrat, ale dlouhodobě být nešťastná v práci a jen si stěžovat a kritizovat je extrémně škodlivé. Pro nás a naše zdraví, pro děti i pro manželství.

 

Vyzkoušela jste si roli pracující maminky v Praze, Šanghaji a nyní v Berlíně. Liší se nějak v těchto zemích pohled na pracující mámy? Kde Vám v této roli bylo nejlíp?

V Kanadě! Tam jsem vloni byla celé léto a kloubila dětské příměstské tábory s prací. Tam mně to přijetí „pracující mámy“ přišlo nejlepší. Naprosto automatické. V pořádku. Je tam tolik různých lidí z různých kultur, že lidi respektují, jak to máte vy a nikdo vám neradí, nebo vás nekritizuje.

Poté se mně líbilo pracovat v Šanghaji – hlavně díky anonymitě – je tam tolik lidí a tolik názorů, že je jedinec velmi svobodný v tom, jak to chce mít on. V Číně také maminky jdou velmi brzy po porodu do práce. Je tam totiž kulturní zvyk, že když žena porodí, ihned se k ní nastěhují její nebo manželovi rodiče a starají se o děti. No, ale to má také své velké nevýhody, ale to je jiná diskuze. Jde o to, že ženy pracují, dítě jim vodí na kojení nebo mají odstříkávací místnosti a často mají mamky i upravenou pracovní dobu.

V Šanghaji byl – překvapivě? – jediný problém, když jsem začala pracovat a chodit na různé kurzy – kruh českých „tradičních“ maminek u nás v areálu, kde jsme bydleli. Bylo fascinující to sledovat v takto světovém kontextu. Bylo to ale i trochu smutné, a ještě více chápu, jak pro mámy, které to chtějí mít po svém a pracovat, je často těžké si to před okolím ustát. Ten tlak, drby, rady a kritika je drtivá…

Nyní v Berlíně je to také jednoduché. Jsou zde různé komunity lidí, které drží při sobě a mají to podobně. Jsou zde také čtvrti podobně myslících rodin. Jsou mámy, se kterými bydlí au-pair a ony chodí na plný úvazek do práce, jsou mámy umělkyně, které tvoří s dětmi v šátku na zádech a chodí bosé po Berlíně, jsou mámy jesličkových a brzko školkových dětí pracující na půl úvazky. Je tam také spousta imigrantů a každý to má jinak. A tak to je to podle mě v pořádku. Mít to tak, jak chci já, jak to vyhovuje mně a mé rodině.

 

Když se tak ohlédnete zpět za svým dosavadním profesním životem, je něco, co byste na základě svých zkušeností poradila svému mladšímu já?

A víte, že je?

Již dříve bych předala část zodpovědnosti s vedením mé firmy. Nechat si všechny své povinnosti a role a pak si do toho pořídit dítě a snažit se pokračovat ve všem jako dřív bez přestávky je velmi náročné. Firma se otřásla v základech a trvalo dva roky, než se ustálilo předání vedení mé kolegyni.

Také bych tak netlačila na pilu. Celkově.

Snížit z představ a ideálů, žít i pracovat pomalejším tempem, a také přijmout svou poporodní váhu a netlačit tak na co nejrychlejší návrat k původním kilogramům.

Celkově se více uvolnit a užívat si jak miminko, tak částečnou práci, která v těch prvních měsících šla opravdu hůř…

Jinak si svému mladšímu já hlavě děkuji za všechna odvážná rozhodnutí, které udělalo. I za tu práci a vytrvalost při dětech. I když to někdy bolelo, nechtělo se mi a záviděla jsem maminkám, které dokáží celé dny po dobu tří let jen tak doma být s mimikem, nelituju ničeho. Díky těm těžším chvilkám mám stále fungující firmu, kterou vede úžasná kolegyně, našla jsem své životní téma, svou misi a vdechla život projektu Happier by Vera, který nyní dělá obrovskou radost mě i jiným lidem. Takže milá, odvážná, úžasná Věro. Děkuji, že jsi šla za svým srdcem a navzdory strachům, pochybám, únavě a radám okolí jsi otevírala své srdce a dávala prostor své duši, aby se mohla realizovat.

 

Znáte filozofii mindfullnes? Hledáte životní spokojenost a naplnění? Příští týden vám Věra prozradí svou cestu za osobním štěstím právě za pomoci těchto technik!