Jak žije jedna z hrdinek dokumentu Čtyři v tom po jeho skončení? Bylo všechno tak růžové, jak se na konci pořadu mohlo zdát? Velké letní povídání na pokračování, stay tuned! 🙂

 


Kdo je Mgr. Věra Švach?

Věru možná znáte jako ambiciózní majitelku eventové agentury z první série dokumentu České televize Čtyři v tom. Stála si zatím, že mateřství i práce se dá hravě skloubit a za pomoci rodiny, okolí, chův a školek může být žena naplněná a realizovaná na všech frontách.

Postupně ovšem z aktivního vedení firmy sestoupila. Následovala muže do čínské Šanghaje, kde také porodila své druhé dítě. Postupně upustila od svého eventového oboru, začala hledat samu sebe, nové formy práce, tvorby a naplnění a stala se navzdory očekávání okolí inspirátorkou a motivátorkou šťastného života. Do aktivního vedení firmy se už nikdy nevrátila, dnes již pouze konzultuje a dodává firmě směr.

Na plno tvoří projekty, online kurzy a videa pro svůj novodobý projekt Happier by Vera a předává tak techniky, dovednosti a inspirace pro spokojený život v naplnění, radosti a lehkosti druhým.


 

Vaše první těhotenství jsme skrz obrazovku mohli do určité míry sdílet s vámi. Představovala jste si během těch devíti měsíců nějak to, jaké mateřství bude? Jak moc se potom lišila skutečnost od představ?

První těhotenství pro mě bylo opravdu jedinečné. Se všemi radostmi, nevolnostmi, obavami a řešením každičkého kroku. Byla jsem v tom až po uši, i když jsem plánovala neopustit práci a efektivně vše skloubit. Po porodu jsem byla více mámou, než šéfovou a potíže s kojením, ztráta hlasu v šestinedělí, kdy jsem skončila i na CTčku pro vyloučení rakoviny hrtanu, vše jen umocnilo. To už v tom dokumentu nebylo, to se tam moc produkci nehodilo. Nicméně silou vůle a pozitivním myšlením vše nakonec dopadlo dle mých více či méně ambiciózních plánů. Podržely mě kolegyně, manžel a rodina.

 

To je tedy silný šálek kávy pro šestinedělku… Ovlivnilo to nějak představy v druhém těhotenství?

Ve druhém těhotenství jsem v sobě žádné představy nedokázala vydolovat, protože jsme se stěhovali do čínské Šanghaje, když jsem byla v sedmém měsíci. Mé představy dosáhly maximálně tak na to jakž takž zařídit byt, naučit se nakupovat a vařit z místních surovin a přežít. Každopádně jsem si představovala, že budu mít všechny své věci pro miminko, které cestovaly v lodním kontejneru. Dva týdny před porodem už bylo jasné, že věci zůstávají na moři a my nemáme nic. A tehdy u mě začal ten obrovský přerod. Uvědomění, že naše představy, očekávání a detailní plány jsou vlastně k ničemu. Často nám i škodí. Že mateřství, rodičovství a život samotný je spletenec nečekaných událostí a zádrhelů. Napsala jsem tak do mé firmy v Čechách, že prozatím končím, že už nemůžu dál, že se musím nyní primárně postarat o sebe, o dvě malé dítka, z toho jedno nenarozené a o těžce pracujícího muže. Sama, uprostřed největšího města světa. A tak jsem se učila klidnit překotné myšlenky, prokousávat se svými strachy a pochybami, naslouchat intuici, získávat otevřený přístup k životu, žít s minimem věcí (vč. vybavení pro miminko), brát věci tak, jak přicházejí, a hlavně spíše reagovat a tvořit v přítomnosti, než detailně plánovat do budoucnosti…

 

Mateřství změní život všem v blízkosti miminka. Jakým způsobem se změnil život Vám? A co pro Vás zatím bylo v mateřství největší výzvou?

Často slýchávám, že největší změna je mezi žádným dítětem a jedním dítětem. A že to druhé už je pak jen tak do počtu. U mě to tak rozhodně nebylo. První dítě jistě přineslo organizační změny, spánkový deficit nebo pocity upoutanosti a určitá omezení, ale také hluboké uspokojení a životní smysl ve zcela jiných dimenzích. Ale na to jsme byli připravení, s mužem si pomáhali, povolali paní na úklid na pomoc a od čtvrtého měsíce jsem měla na dvě odpoledne v týdnu chůvu, sem tam i na večer na krátká rande s manželem. Pracovala jsem z domu, sem tam šla na schůzku do firmy či ke klientovi, ale i na procházku, cvičit, či ke kadeřníkovi. Isabellka byla velký spavec a pohodář.

Ta obrovská změna u mě nastala až po porodu druhého dítěte. Když se synek narodil, Isabelle měla tehdy pouhých 18 měsíců. A jak se o chlapečcích říká – potvrdilo se to i mě – byl Elliot velmi maminkovský, chtěl se neustále nosit, kňoural, trpěl prdíkama, neustále chtěl kojit a hlučně spal. Když nechtěl nic on, byla tu má malá dcerka, která dost žárlila. Zůstala jsem úplně paralyzovaná, vyšťavená a osamělá uprostřed Šanghaje. To byla velká výzva. Postupně jsem se učila vzít vše do svých rukou, krok za krokem se postavit na nohy, definovat své nové já – protože jsem se opravdu cítila jiná než dřív – pochopit souvislosti, plynout a rozhodnout se, jak jít dál. Práce mně velice chyběla a také styk s lidmi mimo miminka, a tak jsem začala vymýšlet, co bych tak mohla dělat, aby se to dalo lehce skloubit s dětmi a s mou nově projevenou duší.

 

Když bychom mluvili instagramovou řečí a použili hashtag #šťastnámáma, jaký obrázek by se Vám vybavil?

Přesně tento! Když muž tuto fotku vyfotil, hned mě bylo jasné, že toto je to ono. Také jsem ji na Instagram s hashtagem # šťastnámáma i dala.

Šťastná máma je pro mě naplněná žena, která žije život podle svých představ. Je tvůrcem a energií rodiny, není obětí rolí, očekávání a otrokem dětí a muže. Šťastná máma je Ženou pro sebe samou, Manželkou pro manžela a Mámou pro své děti. Ví, kdo je, co od života chce a dělá práci, která ji naplňuje a současně svobodně umožňuje péči o rodinu i o sebe. Šťastná máma umí říct ne, ale také ano, dovoluje si hýčkat se, radovat se, brát starosti odlehčeně a umí se rozesmát. Umí také požádat o pomoc, nestydí se za uklízečku, pizzu k večeři nebo pracovní víkend mimo domov, když se o děti stará manžel. Šťastná máma je v životě tam, kde chtěla být, nebo minimálně jde směrem, kterým vždy chtěla jít. Je to dáma. Ne služka.

No a v neposlední řadě, poslední roky objevuji, jak úžasné je, když se máma naučí pracovat s myšlenkami a svou myslí. Myšlenky se totiž přetavují ve slova a slova v činy. Myšlením můžeme léčit sebe i své blízké. Ovládnutím a pochopením fungování naší mysli si doslova můžeme tvořit náš život i náš svět.
Tak taková je pro mě žena a máma v dnešním moderním světě. A nyní inspiruji a vedu ženy k tomu, aby to měly takto podobně. Protože šťastná, uspokojená a naplněná máma – to je všechno. To je život. To je láska. To je tvorba. To je budoucnost světa, skrze ji samotnou i skrze své děti, které vychovává a provází jejich životy.

 

Taková slova by měly mít maminky vystavené na viditelném místě. Aby rozptýlila případné pochyby mnoha žen o tom, jestli jsou nebo nejsou špatnými mámami.

Z Vašeho vyprávění je znát, že manžel je nedílnou součástí Věry ženy a Věry manželky. Jakou podporu máte ve svém manželovi?

Muž dodává značné finanční zázemí (i díky mé flexibilní pracovní době, kdy se můžu více starat o děti).

Muž mě podporuje v práci, rád se o ní se mnou baví a poradí, rád se mnou pyšní, baví ho mé kreativní směry a říká, jak je rád, že jen nesedím doma.

Muž také pohlídá děti nebo se prostřídá s chůvou, když jsem pryč. A zvládne i celý víkend!

Podpoří, když musím něco dodělat – je s dětmi, udělá jídlo, nebo je vezme na půl dne pryč, abych měla klid na práci, často i o víkendu.

Chápe pracovní večery, ale také je rád, že si můžu brát práci kdykoliv a kdekoliv s sebou a třeba i na celé léto odletět k tchánovcům do Kanady, kde je to pro děti úžasné.

Mám také přednostní právo na rodinné auto, když jedu za prací nebo potřebuji auto na akce.

 

A jakou podporu má Váš manžel ve Vás?

To je dobrá otázka! Protože často máme my ženy pocit, že držíme vše pohromadě, na svých bedrech neseme domácnost, děti i muže, a že to nikdo ani neocení. Nikdo si toho ani nevšimne. Oceňovat se totiž musíme naučit samy sebe. Bez očekávání uznání či pochvaly od druhých. Kamarádka si nedávno zlomila nohu. Má skvělého manžela, který se o ni postaral, ale jen tak základně, tak, jak to muži umí. A ona postupně při těch proležených týdnech začala vidět, jak moc je důležitá doma ona! Kolik moc toho dělá, navzdory své práci. Jakou energii domácnosti dává, kolik teplého jídla navaří pro všechny, na co všechno zvládne myslet a zařídit a dokáže rozkvést celou zahradu. Věřím, že jsme pro muže všechno. Vytváříme domov, otevíráme svou láskyplnou a chápavou náruč, dáváme nový život – dětem, úrodě, věcem… To je obrovská podpora. A to umí jen žena. Jen tomu musíme začít víc věřit, být s tím v míru a mít se za to rády. A nic neočekávat od druhých. Protože jen pak se nám to právě od těch druhých (a na těch druhých) vrátí!!

 

S rodinou jste žila nějakou dobu v Číně, nyní žijete v Německu, ale babičky, dědečky a zbytek blízkých máte ve zmíněné Kanadě a Čechách, to znamená, že se celkem nacestujete. Podělíte se s námi o Vaše tipy, aby cestu přežili všichni – tj. děti, rodiče a spolucestující?

Ano, cestujeme pravidelně od narození dětí a jsem za to velmi vděčná. V cestování se totiž projeví zcela surově váš přístup k životu jako takovému. My už roky pracujeme na tom nelpět na věcech, umět vyžít s minimem věcí, poslouchat intuici více než svoji hlavu, užívat si přítomné momenty, ať už přinesou cokoliv a podle toho pružně reagovat, umět fungovat v neustálých změnách, umět si poradit, přizpůsobit se, zeptat se či poprosit o pomoc. Život bereme spíše jako dobrodružství než perfektně nalajnovanou čáru. A to se nám pak naprosto přirozeně vyplácí při cestování. Základy naplánujeme a připravíme, ale pak plujeme s událostmi, reagujeme a co to jen jde, snažíme se to užívat. Vnímat to, že někam jedeme, nechat na sebe působit krajiny a kultury, hodně pozorovat, ochutnávat jídlo i zážitky.

Ano, někdy to bolí. Jsme unavení, letadlo má dlouhé zpoždění, hodiny a hodiny sedíme v autě či ve vlaku, už jen z Berlína k babičce na Moravu. Když byly děti malinké, navzdory minimalismu, těch věcí bylo pořád moc.

Také se říká, že pro uvědomění si štěstí je dobré střídat pohodlí a nepohodlí, což cestování je skvělý trénink!

Naše děti jsou velmi přizpůsobivé. Jako by to automaticky nasály od nás. Usnou kdekoliv, sní cokoliv, pohrají si s čímkoliv a kýmkoliv a domluví se několika jazyky. Takže mou radou nejenom na cestování je „otevřete a uvolněte svou mysl“. Více než se připravovat na všechny možné scénáře a katastrofy vsaďte na svůj instinkt, pohodový přístup a otevřenost. Stejně se (při cestování i v životě) stane něco nepředvídatelného a s otevřeným dobrodružným přístupem si to třeba i dokonce dokážeme užít a prožít tak nezapomenutelné chvíle.

 

A když vydržíte do večera nepapat… A když vydržíte do příštího pátku, dozvíte se, jak se Věře podařilo skloubit rodinný a pracovní život! 😉