Už jako dítě chtěla být vědcem a svůj vzor měla v tatínkovi – chemikovi. O tom, že vztah s chemií bude na celý život pak rozhodlo studium na gymnáziu a následně na vysoké škole. Že to bylo dobré rozhodnutí a že se vědecká obec má na co těšit svědčí i fakt, že její prvoautorská publikace se objevila přímo v časopise Nature (jeden z nejprestižnějších vědeckých časopisů). Dalším významným profesním úspěchem pak bylo získání pozice nezávislého vedoucího juniorské vědecké skupiny.

Hana Macíčková Cahová (37)

  • původem ze Zlína, s manželem mají 2 děti
  • vystudovala VŠCHT Praha, obor organická chemie
  • od roku 2006 působila na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR. Pod vedením Prof. Michala Hocka vypracovala doktorskou práci se zaměřením na modifikace DNA
  • v roce 2010 odjela na postdoktorskou stáž na Univerzitu v Heidelbergu do skupiny Prof. Andrese Jäschkeho. Získala Humboldtovo stipendium a po 2 letech publikovala jako prvoautor 2 práce, jednu v Angewandte Chemie a druhou v časopise Nature. Poté se přestěhovala do Paříže a tam strávila 1,5 roku na mateřské dovolené se svou první dcerou
  • v roce 2014 se vrátila do Prahy a působila rok jako postdok na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR. Ve druhém kole výzvy ERC starting grant získala hodnocení A, ale kvůli nedostatku financí nebyl její projekt finančně podpořen. Na základě tohoto hodnocení získala pozici nezávislé vedoucí juniorské vědecké skupiny
  • v roce 2017 získala grant ERC CZ na 5 let
  • je držitelkou ceny Alfreda Badera za bioorganickou chemii, prémie Otto Wichterleho udělované Akademií věd ČR mladým talentovaným vědcům a v neposlední řadě Ceny Neuron za chemii pro mladé nadějné vědce

 

Ženy (nejen) ve vědě jsou málo průrazné

Vědecké prostředí jí natolik učarovalo, že ani na chvíli nepřemýšlela nad svým uplatněním v komerční oblasti. Proč? „Jsem vlastním pánem, teď už je to jen na mě. Práce vědce je nesmírně pestrá a vlastně se téměř nedá spadnout do rutiny. Pokud budu moci celý život dělat, co mě baví, bádat, pracovat se studenty, budu spokojená,“ říká Hana Cahová.

Hana Macíčková Cahová (vlevo dole) se svou vědeckou skupinou (archiv Hana Macíčková Cahová)

V současnosti se věnuje hledání nové RNA modifikace a snaží se pochopit jejich roli. „RNA je prostředník mezi DNA (nositelka genetické informace) a proteinem (projev genetické informace – barva očí, vlasů atd.). RNA je také nukleová kyselina a stejně jako DNA má 4 základní písmena. V buňce jsou milióny různých sekvencí RNA s rozmanitými rolemi. Ukazuje se, že pestrost rolí, které RNA má, zajišťují právě RNA modifikace („přívěšky, ozdoby“).

RNA je neustále stavěna a bourána podle potřeb buňky. Když se buňka dostane do stresu, nemůže si dovolit bourat, protože pak nemá sílu na postavení nové RNA. Proto si onu RNA chrání tím, že jí ‚nasadí‘ pomyslnou čepičku a taková RNA pak nemůže být zbořena.

Tyhle čepičky a přívěšky byly dlouho pod rozlišovací schopností biologů. Já se je jako chemik pokouším hledat a také vytvářet metody pro jejich detekci. Jedná se o základní výzkum, jehož výsledky se teď především promítají do učebnic molekulární biologie. Nicméně pochopení tohoto procesu může vést časem k vývoji nových léčiv.“

 

Podle Hany Cahové je všeobecná domněnka, která říká, že prostředí výzkumných laboratoří je převážně mužské teritorium, už dávno překonaná. „Je pravda, že já jsem byla jediná žena studující organickou chemii v ročníku a ve vědecké skupině, kde jsem vypracovávala svoji doktorskou práci, jsem také byla první rok jediná žena. Ale pak už se to všechno začalo měnit a v tuto chvíli je to u nás na ústavu velmi blízko k 50% zastoupení žen.“ Vzápětí ale připouští, že na pozicích vedoucích skupin stále převažují muži.

 

Ženský multitasking je velmi silná zbraň. A jak tvrdí Hana Cahová, je to právě ta multifunkčnost, která dámám ve vědě připisuje plusové body a do určité míry je může zvýhodňovat. Naopak velkým negativem je podle ní to, že jsou ženy málo průrazné a mají problém tvrdit „železobetonovou pravdu“. „Myslím, že ženy jsou více pochybovačné, a to jim může škodit a na ostatní vědce můžeme působit méně sebevědomě a méně jistě. Takže naše vědecká zjištění pak působí mnohem méně přesvědčivě.“

Ze své vlastní zkušenosti Hana Cahová ví, že silná konkurence ve vědě vyžaduje, aby žena byla odborníkem na danou problematiku a přesvědčila své okolí, že je dobrá.

 

Dlouhá mateřská je konec kariéry

Existují ženy, které jako by byly pro mateřství přímo stvořeny a děti jsou pro ně celý jejich život. Pak jsou ale i maminky, které kromě dětí milují i svou práci a je pro ně přirozené, že se relativně brzo vracejí zpět do zaměstnání. Nejinak tomu bylo i v případě Hany Cahové, která se 1,5 roku po porodu první dcery vracela do práce. „Málem jsem se zbláznila. Práce, věda, sociální kontakt mi strašně chyběly. S druhou dcerou to byly pouze 3 měsíce a pak už jsem začala pracovat na zkrácený úvazek. I přes to jsem ji zvládla kojit do jejích 10 měsíců.“

 

Odejít na mateřskou a vzdát se skvěle nastartované kariéry nebo práce, která ženu baví, není nijak lehké rozhodnutí. Těžké je také zanechání úspěšného vědeckého výzkumu. Podle vědkyně Cahové znamená dlouhá mateřská v tomto případě konec kariéry. „Už ten rok a půl byl moc a velmi jsem to po návratu pocítila. Myslím, že kdybych zůstala na mateřské déle, už bych se nemohla vrátit, resp. asi bych si nemohla založit vlastní skupinu.“

 

V takových chvílích je pro maminky velmi důležitá podpora blízké rodiny. Tu má Hana Cahová zejména ve svém manželovi a tchyni. I ona totiž odcházela pracovat půl roku po porodu.

S manželem si dělí povinnosti napůl, navíc právě sama jeho maminka pracovala již v jeho půl roce. „Manžel tak vyrůstal v tom, že je normální, že oba rodiče mají rovnocenné postavení a oba mají svoji práci. Na něm, ani jeho sestře se nijak negativně nepodepsalo to, že šla maminka brzy do práce a mají s ní krásný vztah,“ míní Cahová.

 

Kolotoč mezi rodinou a chemickou laboratoří

Skloubit rodinný a pracovní život, u toho se občas i normální smrtelník zapotí. Jak jsou na tom takoví vědci? „Já se snažím! Nemám čas na koníčky. Ale na druhou stranu je můj koníček věda, takže já si chodím do práce hrát. 😉 No a taky mě baví vaření, tak rodina netrpí tím, že by maminka nevařila,“ směje se chemička. S úsměvem na rtech hned také dodává, že s dětmi odpočívá od práce a v práci od dětí. Pro ni osobně tzv. work-life balance znamená opravdu hodně. „Já jsem nikdy nebyla maniak, co by pracoval o víkendech a po nocích. Ano, jsou situace, které si to vyžadují, třeba žádost o velký grant, dokončování článku. Ale tak by člověk měl pracovat jen výjimečně, jinak ho to zničí.“

Hana Macíčková Cahová – laureát Ceny Neuron pro mladé vědce za rok 2018 (archiv Hana Macíčková Cahová)

Kromě modifikací RNA se na půdě Akademie věd snaží kopat také za ostatní maminky – badatelky. Snaží se prosadit vznik dětské skupiny nebo školky. I tak ale Cahová oceňuje, že je její zaměstnavatel v tomto mnohem napřed oproti jiným společnostem. Maminky zde pracující mají totiž nárok na nezanedbatelnou finanční podporu na péči o děti mladší 3 let.

  

Jak děti změní život

Hanu Cahovou po příchodu domů z badatelského prostředí čekají dvě holčičky. Dle jejích slov jí svým narozením vnesly do života pokoru a úctu k bytí. A také neuvěřitelný strach o tyto dušičky.

Když se děvčat Macíčkových zeptáte, čím by chtěly jednou být, odpověď je jasná: vědkyně a chemičky! „Pořád ode mne slyší, jak je věda nádherná. Ale starší dcera je velmi kreativní tvor (říkáme, že jí kolem hlavy pořád lítá barevný motýl), takže ji tipuji spíše na nějaký umělecký obor. Přece jen věda vyžaduje disciplínu a organizovanost. U té mladší je to těžko říct,“ dodává maminka.

Své děti však vede k tomu, aby měly vlastní názor, byly schopné rozpoznat pravdu a aby se nevzdávaly a bojovaly.

 

A jak se nadějná chemička dívá na současné školství? „Dril, učení se nazpaměť, hrabání se v národním obrození a pak není čas probrat, co se stalo v roce 1968. Děti by měly být vedené k samostatnému řešení problémů, projektů a ke kritickému myšlení,“ zdůrazňuje.